Nejhorší příjezd
na koncert
Tak tohle byl hodně amatérský příjezd na koncert... Skoro jsme nestihli začátek a dostali vynadáno. Ale hrát po dlouhé době zase živě je prostě super!
Cesta do Ostravy se protáhla na šest hodin, patnáct minut...
Vyrazili jsme z Prahy sice už 12:15, ale se zastávkou v Brně a několika nehodama na se cesta do Ostravy protáhla na šest hodin, patnáct minut na D1. Hnus... Celou dobu jsem řídil kapelní dodávku a hned po příjezdu se převlíknul a vykročil unavený na pódium.
Náš tour management asi někde pokulhává, takhle by to nemělo vypadat. Koncert měl začít v 18:30, ale my jsme u stage parkovali teprve 18:25, takže čas na zvukovku nebyl žádný. Co se dá dělat... Dostal jsem od legendárního stage manažera Víti Váni vynadáno, což mě zamrzelo. Jak by řekl náš bývalý manažer Vojta “Musíš si dát větší rezervu, vole!”
Byl jsem tak nadšený, že zase hrajeme živě, že jsem na naše logistické problémy zapoměl už v prvním refrénu Chinese Trees. A dorazilo hodně lidí! Hodně známých fanoušků, ze kterých se postupně stali naši kamarádi. Lukáš s maminkou, Dáša, Laďka s dcerou Hankou, Markéta, která se chystá studovat v Dánsku a hromada zvědavců, kteří mě viděli ve Tváři. I muzikanti od Anny K. v čele s Pájou Bohatým se pohupovali do rytmu. Pája s náma kdysi nahrával Paris ve studiu SONO – svět je malý.
je potřeba zamakat na desce a vydat ji příští rok
Sedím teď v Třinci u stolu a měl bych jít spát, protože zítra hrajeme v Mladé Boleslavi, ale nechce se mi. Dal jsem si tradičně večerní studenou sprchu a vychutnávám si to krásné beskydské ticho.
Ani nevíte, jak byl náš kocour rád, že někdo přijel domů, naši jsou totiž na dovolené a nikdo tu není. Když jsme ho dostali, pojmenoval jsem ho Mickiewicz, ale naši mu říkají Mikeš.
Před chvílí jsme dole v kuchyni s Jeronýmem probrali všechny zásadní věci: že je potřeba zamakat na desce a vydat ji příští rok.
Druhou rukou jsem listoval v novém vydání mojeho oblíbeného časopisu Surfer's Journal. Včera večer jsem si ve sprše smýval z nohou písek z pláže v Hossegoru, kde jsme surfovali, a dneska už jsem v Třinci. Je to jízda. Díky Bohu, že už se zase koncertuje! Když jsme jeli večer po koncertě dodávkou domů, pustili jsme si nového Johna Mayera a měl jsem skoro euforický pocit. Možná i proto píšu tenhle blog. Abych si ten pocit pamatoval a mohl se k němu vracet.
Foto: Nela Tománková